Konec listopadu a celý prosinec byly pro náš spolek měsíci zásahovými. Mimo dalších akcí, kde jsme pomáhali, školili či dozorovali, jsme uspořádali i modelové situace pro naše mediky a záchranáře. Vše se konalo na tradičním místě, v Šafránkově pavilonu LFP UK.
První a velmi nečekaný zásah byl na konci listopadu, na přednášce MUDr. Jiřího Smetany, ředitele ZZS KVK. Do přednáškové místnosti vtrhla zakrvácená figurantka. Mediky a záchranáře tak zvedla ze židlí a ti se šmahem přesunuli o poschodí níž, kde bylo asi 12 figurantů, kteří plakali, křičeli, běhali, krváceli nebo taky nedělali nic, jen leželi a tiše „nedýchali“. Zásah byl vlastně takovou malou ukázkou pro pana ředitele a skončil na výbornou. Vše vypadalo tak reálně, že jsme museli některé obyvatele kolejí ubezpečit, že to celé bylo jen na oko.
Již očekávaný a předem připravený zásah pro začátečníky proběhl 4. 12. Naši noví medici a záchranáři měli poprvé možnost si vyzkoušet všechno, co se doteď probíralo jen na učebně. Hezky v klidu, bez stresu a neúprosných vedoucích stanovišť, kteří ale dokázali i poradit, či navést na správnou cestu. Za zmínku stojí nejen výkon našich figurantů ale hlavně maskérů. Ono sice udělat z Jardy dědečka není až tak těžký úkol, ale udělat z Tomáše babičku, to už se musí umět. Jarda s Tomášem jsou naši dva velitelé. Celé tohle odpoledne krásně shrnula Kačka Soukupová: „Na zásah jsem se původně trochu bála jít – věděla jsem, že toho hodně neumím. A bála jsem se, že budu „hozená do vody“, abych si s tím nějak poradila. No opak byl pravdou. Chodili jsme všude po skupinkách, takže když někdo něco nevěděl, našel se vždycky někdo, kdo poradil. Navíc jsme si vyzkoušeli práci v týmu, což se člověk jinak než praxí prostě nenaučí. Bylo pro nás připravených několik různých stanovišť. Některé byly snazší – takové základní situace, o kterých jsme se učili i ve škole. Jiné byly ale těžší, musela jsem myslet na tolik možností, co by to mohlo být, a jak si s tím poradit. Nejpřekvapivější pro mě bylo stanoviště, kde jsme měli hysterickou maminku, která nás nechtěla pustit ke svému dusícímu se dítěti. V životě by mě nenapadlo, že by taková situace vůbec nastala. Hodně mi taky dalo stanoviště, kde jsme museli vysvětlovat malé holčičce, jak má provést základní resuscitaci (TANR), protože jsme se na místo nemohli dostat. Myslím, že kdybych se podobné situace dostala předtím, určitě by to nedopadlo dobře. Z celého zásahu jsem byla strašně nadšená. Na konci každého stanoviště nám vysvětlili, co jsme měli udělat a hlavně taky proč. Takže když jsem odcházela, věděla jsem, že kdybych se do některé ze simulovaných situací opravdu dostala, dokázala bych si už daleko lépe poradit.“
Další z účastníků, Pavla Myslíková, na to měla trochu odlišný názor: „Jako zasahující jsme si vyzkoušeli hned několik reálných situací, kde lidé všech věkových skupin potřebovali naši bezodkladnou pomoc. Dusící se dítě, topící se slečna, chodec sražený cyklistou aj. případy nás přiměly chvatně vyhodnotit stav postižených a s klidnou hlavou (alespoň navenek) problém řešit. Věrné herecké počiny našich tutorů a následný komentář k našim výkonům zajistily, abychom se plně vžili do dané situace a následně se také poučili ze svých chyb. Myslím, že za nás zasahující mohu s jistotou říci, že jsme si zásah opravdu užili a zároveň jsme se dozvěděli, jaké to je na „vlastní kůži“ někomu zachránit život.“
Další zásah se odehrával čtrnáct dní poté a měl už poněkud vyšší úroveň. Jako pokročilí jsme na chvíli dostali propůjčené kompetence již vystudovaných lékařů a záchranářů, takže jsme mohli pacienty zaintubovat, zakanylovat nebo podat patřičné léky. Díky dlouholeté práci našeho vedení jsme si mohli vyzkoušet i práci s novým vybavením. Měli jsme k dispozici páteřní desku, krční límce, batohy a spoustu dalšího vybavení. A taky spoustu zajímavých stanovišť. Odřezávali jsme oběšence, který vážil skoro dvakrát tolik co některé holky, několikrát jsme resuscitovali, ve squatu jsme léčili dívku s drogovou minulostí, akutní infarkt myokardu, řešili hromadné neštěstí a zasahovali u sociálně slabšího páru, kde rodiče zajímal víc alkohol, než jejich malá dcerka (jejich fotografie je dole v galerii, třeba je poznáte). Pro mojí článkařskou kolegyni Nelču byla potěšením i výprava do sklepa, kde nikdy předtím nebyla. Já jsem to s nadšením nevítala. Sklep je jedno z mála míst, kde se dá udělat pořádně krvavá modelovka. Co zprvu vypadalo jako klidný případ, skončilo pokusem vraždy pobodáním s doopravdy spoustou krve na podlaze. Nezmýlila jsem se. ☺ Zajímavou a velmi náročnou modelovkou pro nás byla situace dvou mladých sester, kdy jedna z nich umírala na rakovinu a my jí nemohli nijak pomoci. Naučili jsme se, že občas je naše místo i u těch, kteří nejsou nemocní, ale právě přišli o někoho blízkého a potřebují jen slova uklidnění a smíření. Ostatně, mě osobně přišla většina situací hodně psychicky náročných, takže vánoční večírek, po uklizení veškerého nepořádku, byl takovou hezkou tečkou za celodenním výkonem.
Tereza Janatová, Nela Tollingerová, Pája Myslíková, Kačka Soukupová
Fotografie: Nely Tollingerů, Kristýna Krákorová
[foogallery id=”657″]
