Poslední víkend v září se dva naše týmy zúčastnily záchranářské soutěže Rozkoš Rescue. Byli jsme rádi, že nám koronavirus úplně nezabránil, aby se soutěž konala, nicméně nutno říct, že z původních 30 týmů se nás v České Skalici sešlo jen 13. Soutěž provázelo mnoho opatření včetně roušek, rozestupů a litrů dezinfekce. K tomu všemu nám opravdu počasí nepřálo, dorazili jsme za neustávajícího deště a předpověď na víkend nebyla optimistická. Zrovna naší skupině na chatce nešlo topení. Pátek tedy skutečně příliš pozitivní nebyl.. 😀
Ale přes to všechno jsme byli rádi, že na soutěži vůbec můžeme být. Pomalu jsem se začali přesouvat na připravená stanoviště. V pátek proběhly celkem 4 úkoly, v sobotu 10. Názvy stanovišť byly důmyslné – „Důvěřuj ale prověřuj“, „Boršč“, „Vidím nevidím“, „Podvodnice“. Naivně jsme se snažili domýšlet, co by nás tak mohlo čekat, ale většinou marně. Až zpětně nám došlo, co měl název znamenat. Já, jakožto medik ve 3. ročníku s nulovou praxí na záchrance, jsem byla hozená do vody a vyzkoušela si práci na dispečinku. Musím přiznat, že mě opravdu dost překvapilo, že jsme nakonec dostali pochvalu. Na stanovišti byl pán s anafylaktickým šokem a já musela jeho malou dceru navést, aby mu zvládla do těla vpravit injekci adrenalinu. Zbytek týmu to taky zvládl na jedničku a nemuseli jsme pána resuscitovat. Tohle stanoviště bylo jedna z mála, které se nám povedlo bez většího zaváhání, ve zbytku ještě máme stále co pilovat. Ale o tom soutěž je. Dál na nás čekalo řešení hypoglykemie u pána s cukrovkou, zástava krvácení u pokusu o sebevraždu, krvácení kvůli vibrátoru, pneumotorax, resuscitace tonoucího dítěte, případ, kdy jsme resuscitaci naopak museli přerušit, a samozřejmě každoroční obávané hromadné postižení osob. Často nám byla vytýkána špatná komunikace v týmu (na které skutečně musíme zapracovat), ale byli jsme i potěšeni pochvalou. Pro mě osobně je největší úspěch, že jsme si s případem vždy dokázali poradit.
Co bych ještě vypíchla je právě případ, kdy jsme resuscitaci přerušili, protože jsme u paní našli zdravotnickou dokumentaci, kde je uvedeno, že je v terminálním stádiu rakoviny. Nikdy předtím by mě nenapadlo se po tom pídit. Tady byla obzvlášť důležitá komunikace s pozůstalým, který to vůbec nenesl dobře a bylo těžké mu vysvětlit, proč se ji nesnažíme zachránit. Za zmínku ještě určitě stojí již zmíněné stanoviště HPO (hromadné postižení osob), které bych popsala slovem „chaos“. Jednalo se o naše poslední stanoviště. Byli jsme už unavení, pobíhali jsme z místa na místo. Zranění, kteří nám mohli utíkat, utíkali. Ti, kterým to zranění nedovolovalo, se o to aspoň snažili. Bylo těžké mít přehled o situaci.
Večery jsme vždy trávili bouřlivou diskuzí co, kdo, jak a proč udělal a co měl udělat jinak. A vzhledem k pocitové teplotě 5°C, jsme se hřáli u svařáku nebo teplého čaje. V neděli bylo vyhlášení, focení a hlavně loučení s celou akcí. My se umístili 6., našemu druhému týmu uteklo o pár bodů 3. místo a byli 4. Pro mě to byla první soutěž vůbec, takže já byla s výsledkem spokojená a dostala jsem krásnou červenou baterku. Co víc si přát. Pak jsme se zase všichni vydali do svých domovů, doufajíc, že se současná situace s Covid-19 uklidní a my budeme moci zase vyrazit soutěžit a ukázat, co jsme se z Rozkoše dokázali naučit.
[foogallery id=”845″]
