Rozkoš Rescue 2020

Poslední víkend v září se dva naše týmy zúčastnily záchranářské soutěže Rozkoš Rescue. Byli jsme rádi, že nám koronavirus úplně nezabránil, aby se soutěž konala, nicméně nutno říct, že z původních 30 týmů se nás v České Skalici sešlo jen 13. Soutěž provázelo mnoho opatření včetně roušek, rozestupů a litrů dezinfekce. K tomu všemu nám opravdu počasí nepřálo, dorazili jsme za neustávajícího deště a předpověď na víkend nebyla optimistická. Zrovna naší skupině na chatce nešlo topení. Pátek tedy skutečně příliš pozitivní nebyl.. 😀

Ale přes to všechno jsme byli rádi, že na soutěži vůbec můžeme být. Pomalu jsem se začali přesouvat na připravená stanoviště. V pátek proběhly celkem 4 úkoly, v sobotu 10. Názvy stanovišť byly důmyslné – „Důvěřuj ale prověřuj“, „Boršč“, „Vidím nevidím“, „Podvodnice“. Naivně jsme se snažili domýšlet, co by nás tak mohlo čekat, ale většinou marně. Až zpětně nám došlo, co měl název znamenat. Já, jakožto medik ve 3. ročníku s nulovou praxí na záchrance, jsem byla hozená do vody a vyzkoušela si práci na dispečinku. Musím přiznat, že mě opravdu dost překvapilo, že jsme nakonec dostali pochvalu. Na stanovišti byl pán s anafylaktickým šokem a já musela jeho malou dceru navést, aby mu zvládla do těla vpravit injekci adrenalinu. Zbytek týmu to taky zvládl na jedničku a nemuseli jsme pána resuscitovat. Tohle stanoviště bylo jedna z mála, které se nám povedlo bez většího zaváhání, ve zbytku ještě máme stále co pilovat. Ale o tom soutěž je. Dál na nás čekalo řešení hypoglykemie u pána s cukrovkou, zástava krvácení u pokusu o sebevraždu, krvácení kvůli vibrátoru, pneumotorax, resuscitace tonoucího dítěte, případ, kdy jsme resuscitaci naopak museli přerušit, a samozřejmě každoroční obávané hromadné postižení osob. Často nám byla vytýkána špatná komunikace v týmu (na které skutečně musíme zapracovat), ale byli jsme i potěšeni pochvalou. Pro mě osobně je největší úspěch, že jsme si s případem vždy dokázali poradit.

Co bych ještě vypíchla je právě případ, kdy jsme resuscitaci přerušili, protože jsme u paní našli zdravotnickou dokumentaci, kde je uvedeno, že je v terminálním stádiu rakoviny. Nikdy předtím by mě nenapadlo se po tom pídit. Tady byla obzvlášť důležitá komunikace s pozůstalým, který to vůbec nenesl dobře a bylo těžké mu vysvětlit, proč se ji nesnažíme zachránit. Za zmínku ještě určitě stojí již zmíněné stanoviště HPO (hromadné postižení osob), které bych popsala slovem „chaos“. Jednalo se o naše poslední stanoviště. Byli jsme už unavení, pobíhali jsme z místa na místo. Zranění, kteří nám mohli utíkat, utíkali. Ti, kterým to zranění nedovolovalo, se o to aspoň snažili. Bylo těžké mít přehled o situaci.

Večery jsme vždy trávili bouřlivou diskuzí co, kdo, jak a proč udělal a co měl udělat jinak. A vzhledem k pocitové teplotě 5°C, jsme se hřáli u svařáku nebo teplého čaje. V neděli bylo vyhlášení, focení a hlavně loučení s celou akcí. My se umístili 6., našemu druhému týmu uteklo o pár bodů 3. místo a byli 4. Pro mě to byla první soutěž vůbec, takže já byla s výsledkem spokojená a dostala jsem krásnou červenou baterku. Co víc si přát. Pak jsme se zase všichni vydali do svých domovů, doufajíc, že se současná situace s Covid-19 uklidní a my budeme moci zase vyrazit soutěžit a ukázat, co jsme se z Rozkoše dokázali naučit.

 

 

Náš další AMOK

V loňském školním roce jsme rozjeli nevídanou spolupráci se Zdravotnickou záchrannou službou Karlovarského kraje. Díky tomu jsme přes tyto prázdniny vyslali 7 našich členů na praktické stáže, zúčastnili se jejich interních školení na zvládání MU s HPO (mimořádná událost s hromadným postižením osob – takový to, když nabourá vlak do autobusu a do toho spadne letadlo), a také jsme dělali figuranty na cvičení, o kterém skoro nikdo nevěděl. A o tom bych vám teď chtěla v krátkosti povyprávět. 

Je sedm ráno. Vyjíždím na tajné místo v Karlovarském kraji. V batohu mám oblečení na zničení, bundu a taky foťák, který s sebou tahám skoro vždycky. Co kdyby… 

Na stanovišti místní Horské služby, které pro dnešek simuluje i nemocnici, se scházím s dalšími členy spolku. Je nás celkem deset a tvoříme polovinu všech maskovaných figurantů. Na všech částech našich těl vznikají, pod rukami šikovného maskéra ze záchranky, otevřené zlomeniny, průstřely, postřely, pneumothoraxy, vyhřezlá střeva a také jeden infarkt. Dostáváme kartičky, kde je popis našich zranění, vitální hodnoty a k naší spokojenosti i vývoj stavu. Takže stav se může zhoršovat i zlepšovat a to se nám doopravdy líbí. Mam hrát mrtvolu, ale nakonec je figurantů víc než kartiček se zraněními, takže si beru do ruky foťák. Já věděla, že se vyplatí ho vzít s sebou. 

Cestou na místo míjíme policejní monitorovací vůz obklopený policisty v balistických vestách s dlouhými střelnými zbraněmi a taky spoustu vystrašených řidičů, kteří netuší, co se tady vlastně děje. Na místě budoucí mimořádné události se dozvídáme další informace. Ta nejdůležitější je o tom, kde se nachází stan s jídlem. Guláš můžeme jen pochválit. Po vydatném obědě jsme rozmístěni na pozice. Dnes představujeme skupinu turistů, kterou napadne dvojice pachatelů. Ti již mají na svědomí útok střelnými zbraněmi v sousedním státě a policie je několik hodin pronásleduje ze vzduchu, pěšky i po silnici. Dostanou se až k nám, kde naši skupinu, právě vystupující z autobusu, postřílí. Poté prchají do přilehlého hotelu. Z oken skáčou vyděšení hosté a z budovy jsou slyšet další výstřely. Na místě jsou mrtví a ranění. 

Policisté z pořádkové jednotky, kteří mají za sebou dosavadní pátrání dostávají informaci o napadení turistů, berou si patřičnou výzbroj a výstroj a jdou řešit nastálou situaci. Čekáte zásahovou jednotku? Vyčkávat je moc riskantní, policisté si musí se situací poradit sami. Po eliminaci obou pachatelů a zabezpečení místa události dojíždí na místo i ZZS, která si připravuje své stanoviště a vysílá třídící týmy. Policisté začínají nosit první raněné a odvádějí osoby označené jako nezranění, chodící. Figuranti se zhoršují podle plánu, a někteří i mimo plán. Hysterky jsou ve svém živlu. 

Když jsou pacienti vytřízení, tedy rozděleni do kategorií podle závažnosti jejich stavu, policisté se záchranáři se ujímají transportních pomůcek a nosí raněné. Ti jsou shromažďováni na takzvané retriáži, přetřízení. Tam jeden z přítomných lékařů všechny přinesené, případně přivedené pacienty zkontroluje, zhodnotí závažnost stavu a odešle je na patřičné stanoviště s odpovídající péčí, kde si je přeberou další zdravotníci. Stojím poblíž retriáže a za chvilku slyším: “Chlapi tohohle nám složte tady, hlavou sem prosím, … jestli chcete další transportní pomůcky tak tohohle člověka vyložte na červených a vemte si tu desku co má pod sebou.” Otočím se a týpek od horské služby už volá na další policisty kam složit dalšího raněného. Jako hustý. Je to jen další důkaz toho, že člověk nemusí mít přemíru vzdělání, stačí jen koukat kde je potřeba pomoct a nebát se do toho jít. Klobouk dolu!

Po ošetření jsou první pacienti odsouváni vrtulníky Letecké záchranné služby, další jsou nakládáni do vozidel ZZS. Vedoucí odsunu má plné ruce práce, mnohdy na něj mluví naráz dva lidi a ještě dispečerka na druhé straně vysílačky. I tak se daří zraněné odsouvat celkem plynule, i když občas trochu chaoticky. V jednu chvíli si ale vedoucí lékařka zásahu všímá pacienta, který tam původně nebyl a teď tam najednou je. Ptá se ho, co jej bolí a proč neprošel přetřízením. Byl zařazen jako zelený, nezraněný, ale pro bolest na hrudi byl odeslán směrem k záchrance, kde si sedl a čekal až si ho někdo všimne. Lékařka tuší zradu a chce natočit EKG, které potvrzuje, že pacient má akutní infarkt myokardu. “A doprdele,” ujede lékařce slovo, které přesně vystihuje celou situaci. 

I tento pacient je ale nakonec zaléčen a převezen do “nemocnice,” kam směřovali všichni ostatní. Tam pro nás tohle cvičení maskováním začalo a také odmaskováním skončilo. 

Hodnocení po mě nechtějte, na to jsou tu jiní odborníci. A i když by někteří zranění pravděpodobně vlivem podaných léků viděli draky (slovy jednoho figuranta: “Víte, že se tady střílelo?” “Ser na střelbu, vidíš toho draka?”), cvičení jsme si užili. 

Zdravotnické záchranné službě Karlovarského kraje děkujeme za pozvání a těšíme se na další spolupráci!

Gaudeamus Brno

Rok s rokem se sešel a pár hrdinů z našeho spolku Life saving support se vydalo na týden plný mluvení, přesvědčování a rozšiřování znalostí o naší lékařské fakultě v Plzni. Akce Gaudeamus se konala od 22. 10. do 25. 10. v Brně a stejně jako minulý rok se nám tato akce velmi líbila.

Gaudeamus se pořádá hlavně pro studenty, proto zde každý den projdou davy horlivých mladých lidí dychtících po informacích, což jsme využili jako možnost učit první pomoc. Celý týden jsme také podávali informace a znalosti možným budoucím studentům. A zájem byl velký! Neučili jsme pouze, jak správně stlačovat hrudník osoby, která je v bezvědomí a nedýchá, ale i šokové stavy, popáleniny, vlastní bezpečnost a mnoho dalšího, co na LSS ovládáme. Měli jsme na tento úkol svůj vlastní prostor, který jsme si pro naši výuku vysloužili a který tam neměl jen tak kde kdo. Dokonce jsme byli zařazeni do programu na výuku první pomoci, kde jsme každý den navíc učili další zájemce. Ve volných chvílích jsme se také seznamovali s ostatními fakultami a užívali si bohatý program napříč všemi univerzitami, které se vedle Karlovy Univerzity Gaudeamu účastnily. 

 Každý den stál opravdu za to. Doufáme, že jsme navnadili co nejvíce studentů ke studiu na naší fakultě a že jsme také oslovili nějaké možné budoucí členy pro náš spolek. 

 Už teď se těšíme na další Gaudeamus, který proběhne příští rok v lednu v Praze. Neváhejte se za námi na akci přijít podívat! Budeme se těšit!

Za LSS Štěpánka Marková

Střípky ze cvičení v Doosan areně

Článek vyjadřuje subjektivní názor autorky a jakkoliv se může shodovat s názory jiných členů, nezastává oficiální názor spolku. 

V úterý 3.6. jsme se zúčastnili cvičení v Doosan areně. O čem to tam celé bylo si můžete přečíst třeba tady:  http://tydenikpolicie.cz/na-plzenskem-fotbalovem-stadionu-probehlo-rozsahle-cviceni-poradkovych-a-zasahovych-jednotek/

Ve zkratce se ten den na stadionu plzeňské Viktorky odehrálo asi tohle: při zápase kdosi ze sektoru hostí vhodí na trávník dýmovnici, rozhodčí předčasně ukončuje zápas, což v tomto sektoru vyvolá vlnu nevole. Agresivita se stupňuje a jeden z fanoušků začne střílet do davu, další vytáhne nůž a zraní několik dalších osob. Následně i s rukojmími prchají ze sektoru. Policisté pořádkové jednotky vyklízejí sektor, starají se o raněné, provádějí prvotní přetřídění dle S.T.A.R.T. a mezitím jejich kolegové ze zásahové jednotky eliminují oba útočníky.

My jsme hlavně figurantili a maskovali, ale mně se povedlo ještě něco. Měla jsem povolení fotit. A právě o tuhle galerii se s vámi chci dnes podělit. Byla by totiž škoda nechat si ji pro sebe.

A jak to tam vlastně vypadalo? Figuranti na Viktorce vytvořili atmosféru opravdových “rowdies.” Skandovali, troubili, lezli, kam nemají, odmítali uposlechnout výzev zasahujících policistů a riskovali, že si odnesou nějakou tu modřinu. Ale co by pro show neudělali. Těmhle lidem by se v první řadě mělo děkovat. Bez nich by to totiž nešlo. 

Asi největší ironií byl “fanoušek” v triku s českou vlajkou ve verzi “thin blue line” skandující A.C.A.B. (Thin blue line je symbolika vyjadřující podporu, solidárnost se všemi, kteří slouží (PČR atd.) A.C.A.B v překladu znamená all cops are bastards – všichni policajti jsou parchanti.) 

Poděkování patří i těm, kteří to celé organizovali v místě: Zdeněk, Jirka, maskér Jarda se svými pomocníky a nespočet dalších policistů/instruktorů. Osobně jim děkuji za to, že jsme se mohli cvičení zúčastnit i my.

No a na konci se sluší poděkovat i všem zasahujícím. Za všechny ty výstřely a výbuchy, který jsem nečekala a lekla jsem se, za to, že tolerovali tu maličkou osobu, která byla jednou tam a podruhý tady, že koukali pod nohy když tušili, že jsem někde poblíž. A oběma zásahovkám (té české i německé) děkuji, že mě v pondělí nezastřelili. 😉

Tereza Janatová

LSS víkend plný modelovek

Důkazem toho, že náš spolek Life saving support je pro nás spíše životním stylem, než pouhým kroužkem urgentní medicíny, je skutečnost, že jsme 22. – 24. 3. uspořádali historicky první LSS víkend. Nebylo to poprvé, co nás obdobná idea napadla, jen jsme ji tentokrát opravdu realizovali. Ale nechat si ujít takovou příležitost udělat si celý víkend zachraňování jen pro sebe? To není náš styl. Útočiště jsme našli v horské chatě Šumava v Hojsově stráži, uprostřed lesů a kopců s výhledem na krásnou šumavskou přírodu. 

Akce rozhodně nebyla jenom studentským srazem a, přestože nás společně strávený čas sblížil ještě více než dříve, rozhodně jsme se sem nepřijeli jenom tak rekreovat a chytat bronz na sluníčku. Celý víkend byl pojatý jako taková 48 hodinová směna v rámci výjezdové základny zdravotnické záchranné služby.  

Bylo nás 9 týmů, každý tým tvořil jeden začátečník a jeden pokročilý, záchranář a nebo medik, vždy žena a muž. Náš parťák se stal naším dvojčetem na celý zbytek víkendu. Tak, jako ve skutečnosti, i my jsme museli číhat na telefonu ve dne v noci, aby nám neuniklo volání o pomoc. To obnášelo být dostupnými v jakémkoliv čase a při jakékoliv činnosti. Ať už jsme právě snídali, hráli karty, zpívali, byli na záchodě, sprchovali se, nebo usínali na každém dostupném povrchu (to se stávalo velmi často), zákon zvonícího telefonu zněl jasně. Příchozí hovor znamenal okamžitý nástup do služby. Nandat rukavice, popadnout desky se záznamy a vyráželo se. Ostatním skupinám se většinou ulevilo, že se ještě mohou dospat/dojíst/osprchovat se. Ne však na dlouhou dobu. Na každý tým jednou došlo. I když upřímně každý z nás se vnitřně těšil, co za překážku ho čeká. Mluvit o zásazích však bylo tabu, nikdo si nepřál přijít o překvapení, kdy nikdy nevíš, do čeho jdeš. Se „spoilováním“ by odešel veškerý adrenalin.

Stanoviště/zásahy pro nás vytvářeli starší členové, kteří nám zároveň dělali i figuranty a rozhodčí. Rozhodcovat také přijeli hotoví lékaři a záchranáři ze ZZS Pk a z FN Plzeň, kterým tímto ještě jednou moc děkujeme za předané zkušenosti. Před zásahem, jak už tomu tak i v reálném životě bývá, jsme se dozvěděli jen střípek toho, co bude následovat. Krátký popis situace od dispečinku a klasifikace výzvy. Nic víc, nic míň. Situace pak byla mnohdy opravdovým oříškem. Nakonec nám došlo, že jde stejně nejvíce o to, co si s sebou neseme v hlavě, o naší intuici, i o důvěru v parťáka, kterého máme vedle sebe. Museli jsme si prostě umět poradit. U každého výjezdu je nejdůležitější rychlá reakce, protože hrajeme o každou minutu. Naše pacienty totiž nezajímá, že si nejdřív musíme srovnat správný postup a pak i jej bezchybně aplikovat, zatímco nám mezitím vesele krvácejí. Stejně tak musíme vědět, jak odebrat anamnézu, protože každá indicie je pro nás cenná a může rozhodovat o přežití, zvlášť pokud jde o léky a alergie. Dostat totiž z babičky, jakýže červený nebo modrý prášeček si na ten svůj vysoký tlak bere, mnohdy zabere více času, než celkové řešení problému.

Po ukončení zásahu nám rozhodčí vždy vysvětlili, jak se co mělo dělat správně a za co bychom v reálném životě dostali pěkně za uši. Tímto děkujeme za jejich trpělivost, protože za některé věci, které se nám během zásahu povedly vymyslet, jsme často měli chuť lehnout si tam hned vedle pacienta. Nutno však dodat, že o tom právě tyto simulace jsou. Jak jinak se vyvarovat chybám v budoucnosti, než se poučit z těch, které uděláme teď, kdy si „jenom“ hrajeme?

Pokud jde o konkrétní zásahy, které jsme na víkendu zažili, většina z nich byly situace, které se ve skutečnosti opravdu staly. Nešlo tedy o žádné sci-fi. Hned první den nás čekala práce na dispečinku. Pacient, který nechtěl přestat zvracet a pán s infarktem, ke kterému jsme se téměř nemohli dostat kvůli obrovskému psovi, který ho hlídal. Celkem zajímavý začátek, nemyslíte? Figuranti se na nás a tedy hlavně na našem psychickém zdraví pořádně vyřádili. Pokaždé, když jsme zvládli jedno stanoviště a sepsali si zprávu o výjezdu (neboli parere), cítili jsme se jako králové. To jsme ale netušili, co za úkol nás v noci čeká.

Na LSS si často zkoušíme, jak se chovat při hromadných neštěstí a ani LSS víkend nebyl výjimkou. Tentokrát nám rozhodčí připravili v noci část lesa, která se zanedlouho proměnila v místo plné kulhajících a naříkajících, kteří přežili (nebo taky ne), řádění maniaka s nožem. Všechno bylo samozřejmě jen jako, avšak z některých scén a hereckých výkonů nám všem běhal mráz po zádech. Kdyby na nás takto večer narazil nějaký domorodec, myslím, že bychom měli postaráno o opravdový zásah.

Takto si hrát nám vydrželo skoro do ranních hodin, kdy jsme jako mouchy popadali každý do své (ne moc často využívané) postele. Jaký šok to pro nás byl, když ani ne po hodince spánku přišel každému telefonát, že se má okamžitě obléct a vyrazit na další zásah. A jak hořkosladké bylo zjištění, že šlo pouze o planý poplach, kdy jsme měli dokázat, že se dokážeme rychle připravit za každé situace. Chtělo se nám v tu chvíli plakat i vraždit, bohužel jsme však museli na vlastní kůži poznat, že i takové věci se v reálu dějí.

V sobotu a v neděli se pokračovalo s traumaty, popáleninami, rozšířenou resuscitací, porodem a dalšími obtížnými situacemi. Zažili jsme také pár kurióznějších případů, třeba když nás při zásahu u V.I.P osoby obletovali otravní fotografové. Po probdělé noci jsme si ráno nedokázali představit, že bychom byli schopni chodit, natož myslet. Nová překážka nám ale vlila adrenalin do žil, i když po každém zásahu ani jeden z nás neměl daleko usnout kdekoliv, kde se dalo. I tak jsme ale mimo akci nejvíce času trávili všichni spolu, hráli turnaje v prší, dopovali se kafem, vytáhla se kytara a zpívalo se jako u táboráku. Atmosféra, kterou by si každý v budoucí práci přál mít.

Celý víkend utekl tak rychle, jako roztok fýzáku podaný přetlakem do zelené kanyly. Na konci nepřišlo vyhlašování soutěže, žádný z nás to nedělal pro cenu. Výhrou jsou pro nás hlavně zkušenosti, které jinde nezískáme, ani kdybychom proseděli celé dny nad učebnicemi. Přestože byl každý z nás k smrti unaven a před sebou měl další dlouhý týden ve škole, nikdo nelitoval, že se účastnil.

LSS je totiž místo, kde opravdu stojí za to být a kde jsou lidi a přátelé, které jen tak nepotkáš. Přátelé, kteří tě naučí mnoha věcem a podrží i v extrémních situacích, třeba když ti pod rukama krvácí člověk. A takovým lidem stojí za to věnovat svůj čas.

Na konec se hodí už jenom otázka: kdy vyrážíme zas?  

Nela Tollingerová, Jarda Pokorný