Střípky ze cvičení v Doosan areně

Článek vyjadřuje subjektivní názor autorky a jakkoliv se může shodovat s názory jiných členů, nezastává oficiální názor spolku. 

V úterý 3.6. jsme se zúčastnili cvičení v Doosan areně. O čem to tam celé bylo si můžete přečíst třeba tady:  http://tydenikpolicie.cz/na-plzenskem-fotbalovem-stadionu-probehlo-rozsahle-cviceni-poradkovych-a-zasahovych-jednotek/

Ve zkratce se ten den na stadionu plzeňské Viktorky odehrálo asi tohle: při zápase kdosi ze sektoru hostí vhodí na trávník dýmovnici, rozhodčí předčasně ukončuje zápas, což v tomto sektoru vyvolá vlnu nevole. Agresivita se stupňuje a jeden z fanoušků začne střílet do davu, další vytáhne nůž a zraní několik dalších osob. Následně i s rukojmími prchají ze sektoru. Policisté pořádkové jednotky vyklízejí sektor, starají se o raněné, provádějí prvotní přetřídění dle S.T.A.R.T. a mezitím jejich kolegové ze zásahové jednotky eliminují oba útočníky.

My jsme hlavně figurantili a maskovali, ale mně se povedlo ještě něco. Měla jsem povolení fotit. A právě o tuhle galerii se s vámi chci dnes podělit. Byla by totiž škoda nechat si ji pro sebe.

A jak to tam vlastně vypadalo? Figuranti na Viktorce vytvořili atmosféru opravdových “rowdies.” Skandovali, troubili, lezli, kam nemají, odmítali uposlechnout výzev zasahujících policistů a riskovali, že si odnesou nějakou tu modřinu. Ale co by pro show neudělali. Těmhle lidem by se v první řadě mělo děkovat. Bez nich by to totiž nešlo. 

Asi největší ironií byl “fanoušek” v triku s českou vlajkou ve verzi “thin blue line” skandující A.C.A.B. (Thin blue line je symbolika vyjadřující podporu, solidárnost se všemi, kteří slouží (PČR atd.) A.C.A.B v překladu znamená all cops are bastards – všichni policajti jsou parchanti.) 

Poděkování patří i těm, kteří to celé organizovali v místě: Zdeněk, Jirka, maskér Jarda se svými pomocníky a nespočet dalších policistů/instruktorů. Osobně jim děkuji za to, že jsme se mohli cvičení zúčastnit i my.

No a na konci se sluší poděkovat i všem zasahujícím. Za všechny ty výstřely a výbuchy, který jsem nečekala a lekla jsem se, za to, že tolerovali tu maličkou osobu, která byla jednou tam a podruhý tady, že koukali pod nohy když tušili, že jsem někde poblíž. A oběma zásahovkám (té české i německé) děkuji, že mě v pondělí nezastřelili. 😉

Tereza Janatová

LSS víkend plný modelovek

Důkazem toho, že náš spolek Life saving support je pro nás spíše životním stylem, než pouhým kroužkem urgentní medicíny, je skutečnost, že jsme 22. – 24. 3. uspořádali historicky první LSS víkend. Nebylo to poprvé, co nás obdobná idea napadla, jen jsme ji tentokrát opravdu realizovali. Ale nechat si ujít takovou příležitost udělat si celý víkend zachraňování jen pro sebe? To není náš styl. Útočiště jsme našli v horské chatě Šumava v Hojsově stráži, uprostřed lesů a kopců s výhledem na krásnou šumavskou přírodu. 

Akce rozhodně nebyla jenom studentským srazem a, přestože nás společně strávený čas sblížil ještě více než dříve, rozhodně jsme se sem nepřijeli jenom tak rekreovat a chytat bronz na sluníčku. Celý víkend byl pojatý jako taková 48 hodinová směna v rámci výjezdové základny zdravotnické záchranné služby.  

Bylo nás 9 týmů, každý tým tvořil jeden začátečník a jeden pokročilý, záchranář a nebo medik, vždy žena a muž. Náš parťák se stal naším dvojčetem na celý zbytek víkendu. Tak, jako ve skutečnosti, i my jsme museli číhat na telefonu ve dne v noci, aby nám neuniklo volání o pomoc. To obnášelo být dostupnými v jakémkoliv čase a při jakékoliv činnosti. Ať už jsme právě snídali, hráli karty, zpívali, byli na záchodě, sprchovali se, nebo usínali na každém dostupném povrchu (to se stávalo velmi často), zákon zvonícího telefonu zněl jasně. Příchozí hovor znamenal okamžitý nástup do služby. Nandat rukavice, popadnout desky se záznamy a vyráželo se. Ostatním skupinám se většinou ulevilo, že se ještě mohou dospat/dojíst/osprchovat se. Ne však na dlouhou dobu. Na každý tým jednou došlo. I když upřímně každý z nás se vnitřně těšil, co za překážku ho čeká. Mluvit o zásazích však bylo tabu, nikdo si nepřál přijít o překvapení, kdy nikdy nevíš, do čeho jdeš. Se „spoilováním“ by odešel veškerý adrenalin.

Stanoviště/zásahy pro nás vytvářeli starší členové, kteří nám zároveň dělali i figuranty a rozhodčí. Rozhodcovat také přijeli hotoví lékaři a záchranáři ze ZZS Pk a z FN Plzeň, kterým tímto ještě jednou moc děkujeme za předané zkušenosti. Před zásahem, jak už tomu tak i v reálném životě bývá, jsme se dozvěděli jen střípek toho, co bude následovat. Krátký popis situace od dispečinku a klasifikace výzvy. Nic víc, nic míň. Situace pak byla mnohdy opravdovým oříškem. Nakonec nám došlo, že jde stejně nejvíce o to, co si s sebou neseme v hlavě, o naší intuici, i o důvěru v parťáka, kterého máme vedle sebe. Museli jsme si prostě umět poradit. U každého výjezdu je nejdůležitější rychlá reakce, protože hrajeme o každou minutu. Naše pacienty totiž nezajímá, že si nejdřív musíme srovnat správný postup a pak i jej bezchybně aplikovat, zatímco nám mezitím vesele krvácejí. Stejně tak musíme vědět, jak odebrat anamnézu, protože každá indicie je pro nás cenná a může rozhodovat o přežití, zvlášť pokud jde o léky a alergie. Dostat totiž z babičky, jakýže červený nebo modrý prášeček si na ten svůj vysoký tlak bere, mnohdy zabere více času, než celkové řešení problému.

Po ukončení zásahu nám rozhodčí vždy vysvětlili, jak se co mělo dělat správně a za co bychom v reálném životě dostali pěkně za uši. Tímto děkujeme za jejich trpělivost, protože za některé věci, které se nám během zásahu povedly vymyslet, jsme často měli chuť lehnout si tam hned vedle pacienta. Nutno však dodat, že o tom právě tyto simulace jsou. Jak jinak se vyvarovat chybám v budoucnosti, než se poučit z těch, které uděláme teď, kdy si „jenom“ hrajeme?

Pokud jde o konkrétní zásahy, které jsme na víkendu zažili, většina z nich byly situace, které se ve skutečnosti opravdu staly. Nešlo tedy o žádné sci-fi. Hned první den nás čekala práce na dispečinku. Pacient, který nechtěl přestat zvracet a pán s infarktem, ke kterému jsme se téměř nemohli dostat kvůli obrovskému psovi, který ho hlídal. Celkem zajímavý začátek, nemyslíte? Figuranti se na nás a tedy hlavně na našem psychickém zdraví pořádně vyřádili. Pokaždé, když jsme zvládli jedno stanoviště a sepsali si zprávu o výjezdu (neboli parere), cítili jsme se jako králové. To jsme ale netušili, co za úkol nás v noci čeká.

Na LSS si často zkoušíme, jak se chovat při hromadných neštěstí a ani LSS víkend nebyl výjimkou. Tentokrát nám rozhodčí připravili v noci část lesa, která se zanedlouho proměnila v místo plné kulhajících a naříkajících, kteří přežili (nebo taky ne), řádění maniaka s nožem. Všechno bylo samozřejmě jen jako, avšak z některých scén a hereckých výkonů nám všem běhal mráz po zádech. Kdyby na nás takto večer narazil nějaký domorodec, myslím, že bychom měli postaráno o opravdový zásah.

Takto si hrát nám vydrželo skoro do ranních hodin, kdy jsme jako mouchy popadali každý do své (ne moc často využívané) postele. Jaký šok to pro nás byl, když ani ne po hodince spánku přišel každému telefonát, že se má okamžitě obléct a vyrazit na další zásah. A jak hořkosladké bylo zjištění, že šlo pouze o planý poplach, kdy jsme měli dokázat, že se dokážeme rychle připravit za každé situace. Chtělo se nám v tu chvíli plakat i vraždit, bohužel jsme však museli na vlastní kůži poznat, že i takové věci se v reálu dějí.

V sobotu a v neděli se pokračovalo s traumaty, popáleninami, rozšířenou resuscitací, porodem a dalšími obtížnými situacemi. Zažili jsme také pár kurióznějších případů, třeba když nás při zásahu u V.I.P osoby obletovali otravní fotografové. Po probdělé noci jsme si ráno nedokázali představit, že bychom byli schopni chodit, natož myslet. Nová překážka nám ale vlila adrenalin do žil, i když po každém zásahu ani jeden z nás neměl daleko usnout kdekoliv, kde se dalo. I tak jsme ale mimo akci nejvíce času trávili všichni spolu, hráli turnaje v prší, dopovali se kafem, vytáhla se kytara a zpívalo se jako u táboráku. Atmosféra, kterou by si každý v budoucí práci přál mít.

Celý víkend utekl tak rychle, jako roztok fýzáku podaný přetlakem do zelené kanyly. Na konci nepřišlo vyhlašování soutěže, žádný z nás to nedělal pro cenu. Výhrou jsou pro nás hlavně zkušenosti, které jinde nezískáme, ani kdybychom proseděli celé dny nad učebnicemi. Přestože byl každý z nás k smrti unaven a před sebou měl další dlouhý týden ve škole, nikdo nelitoval, že se účastnil.

LSS je totiž místo, kde opravdu stojí za to být a kde jsou lidi a přátelé, které jen tak nepotkáš. Přátelé, kteří tě naučí mnoha věcem a podrží i v extrémních situacích, třeba když ti pod rukama krvácí člověk. A takovým lidem stojí za to věnovat svůj čas.

Na konec se hodí už jenom otázka: kdy vyrážíme zas?  

Nela Tollingerová, Jarda Pokorný

Modelové situace od L do S

Konec listopadu a celý prosinec byly pro náš spolek měsíci zásahovými. Mimo dalších akcí, kde jsme pomáhali, školili či dozorovali, jsme uspořádali i modelové situace pro naše mediky a záchranáře. Vše se konalo na tradičním místě, v Šafránkově pavilonu LFP UK.

První a velmi nečekaný zásah byl na konci listopadu, na přednášce MUDr. Jiřího Smetany, ředitele ZZS KVK. Do přednáškové místnosti vtrhla zakrvácená figurantka. Mediky a záchranáře tak zvedla ze židlí a ti se šmahem přesunuli o poschodí níž, kde bylo asi 12 figurantů, kteří plakali, křičeli, běhali, krváceli nebo taky nedělali nic, jen leželi a tiše „nedýchali“.  Zásah byl vlastně takovou malou ukázkou pro pana ředitele a skončil na výbornou. Vše vypadalo tak reálně, že jsme museli některé obyvatele kolejí ubezpečit, že to celé bylo jen na oko.

Již očekávaný a předem připravený zásah pro začátečníky proběhl 4. 12. Naši noví medici a záchranáři měli poprvé možnost si vyzkoušet všechno, co se doteď probíralo jen na učebně. Hezky v klidu, bez stresu a neúprosných vedoucích stanovišť, kteří ale dokázali i poradit, či navést na správnou cestu. Za zmínku stojí nejen výkon našich figurantů ale hlavně maskérů. Ono sice udělat z Jardy dědečka není až tak těžký úkol, ale udělat z Tomáše babičku, to už se musí umět. Jarda s Tomášem jsou naši dva velitelé. Celé tohle odpoledne krásně shrnula Kačka Soukupová: „Na zásah jsem se původně trochu bála jít – věděla jsem, že toho hodně neumím. A bála jsem se, že budu „hozená do vody“, abych si s tím nějak poradila. No opak byl pravdou. Chodili jsme všude po skupinkách, takže když někdo něco nevěděl, našel se vždycky někdo, kdo poradil. Navíc jsme si vyzkoušeli práci v týmu, což se člověk jinak než praxí prostě nenaučí. Bylo pro nás připravených několik různých stanovišť. Některé byly snazší – takové základní situace, o kterých jsme se učili i ve škole. Jiné byly ale těžší, musela jsem myslet na tolik možností, co by to mohlo být, a jak si s tím poradit. Nejpřekvapivější pro mě bylo stanoviště, kde jsme měli hysterickou maminku, která nás nechtěla pustit ke svému dusícímu se dítěti. V životě by mě nenapadlo, že by taková situace vůbec nastala. Hodně mi taky dalo stanoviště, kde jsme museli vysvětlovat malé holčičce, jak má provést základní resuscitaci (TANR), protože jsme se na místo nemohli dostat. Myslím, že kdybych se podobné situace dostala předtím, určitě by to nedopadlo dobře.  Z celého zásahu jsem byla strašně nadšená. Na konci každého stanoviště nám vysvětlili, co jsme měli udělat a hlavně taky proč. Takže když jsem odcházela, věděla jsem, že kdybych se do některé ze simulovaných situací opravdu dostala, dokázala bych si už daleko lépe poradit.“

Další z účastníků, Pavla Myslíková, na to měla trochu odlišný názor: „Jako zasahující jsme si vyzkoušeli hned několik reálných situací, kde lidé všech věkových skupin potřebovali naši bezodkladnou pomoc. Dusící se dítě, topící se slečna, chodec sražený cyklistou aj. případy nás přiměly chvatně vyhodnotit stav postižených a s klidnou hlavou (alespoň navenek) problém řešit. Věrné herecké počiny našich tutorů a následný komentář k našim výkonům zajistily, abychom se plně vžili do dané situace a následně se také poučili ze svých chyb. Myslím, že za nás zasahující mohu s jistotou říci, že jsme si zásah opravdu užili a zároveň jsme se dozvěděli, jaké to je na „vlastní kůži“ někomu zachránit život.“

Další zásah se odehrával čtrnáct dní poté a měl už poněkud vyšší úroveň. Jako pokročilí jsme na chvíli dostali propůjčené kompetence již vystudovaných lékařů a záchranářů, takže jsme mohli pacienty zaintubovat, zakanylovat nebo podat patřičné léky. Díky dlouholeté práci našeho vedení jsme si mohli vyzkoušet i práci s novým vybavením. Měli jsme k dispozici páteřní desku, krční límce, batohy a spoustu dalšího vybavení. A taky spoustu zajímavých stanovišť. Odřezávali jsme oběšence, který vážil skoro dvakrát tolik co některé holky, několikrát jsme resuscitovali, ve squatu jsme léčili dívku s drogovou minulostí, akutní infarkt myokardu, řešili hromadné neštěstí a zasahovali u sociálně slabšího páru, kde rodiče zajímal víc alkohol, než jejich malá dcerka (jejich fotografie je dole v galerii, třeba je poznáte). Pro mojí článkařskou kolegyni Nelču byla potěšením i výprava do sklepa, kde nikdy předtím nebyla. Já jsem to s nadšením nevítala. Sklep je jedno z mála míst, kde se dá udělat pořádně krvavá modelovka. Co zprvu vypadalo jako klidný případ, skončilo pokusem vraždy pobodáním s doopravdy spoustou krve na podlaze. Nezmýlila jsem se. ☺ Zajímavou a velmi náročnou modelovkou pro nás byla situace dvou mladých sester, kdy jedna z nich umírala na rakovinu a my jí nemohli nijak pomoci. Naučili jsme se, že občas je naše místo i u těch, kteří nejsou nemocní, ale právě přišli o někoho blízkého a potřebují jen slova uklidnění a smíření. Ostatně, mě osobně přišla většina situací hodně psychicky náročných, takže vánoční večírek, po uklizení veškerého nepořádku, byl takovou hezkou tečkou za celodenním výkonem.   

Tereza Janatová, Nela Tollingerová, Pája Myslíková, Kačka Soukupová

Fotografie: Nely Tollingerů, Kristýna Krákorová

Senioři už umí poskytnout první pomoc

“Mladší generace se učí od té starší”. Zavedené pravidlo jsme společně s Ústavem sociálního a posudkového lékařství při LFP UK stihli během třech čtvrtečních odpolední s úspěchem zbořit.

Když nás na jaře roku 2018 oslovil ústav s myšlenkou výuky první pomoci pro posluchače Univerzity třetího věku, nadšeně jsem jako zástupce spolku souhlasila. Po několika měsících jsem z původního entusiasmu vystřízlivěla, to když vyvstala otázka: “A jak chceme zaujmout dospělé lidi, když jsme doposud spíše orientovaní na učení v dětských kolektivech?” Výzva byla přijata. A tak jsme se mezi 22.listopadem a 6.prosincem roku 2018 dali do práce.

Ve třech dvouhodinových lekcích jsme posluchačům představili nejen náš spolek, ale především jim ukázali, že první pomoc dokáže poskytnou skutečně každý – nehledě na věk a možné indispozice. Jednoduché zvednutí telefonu a zavolání na dispečink zdravotnické záchranné služby může rozhodnout o přežití. Zástava krevního oběhu se nemusí týkat jen starších obyvatel, ale i těch mladých a nejmenších a že laické stlačování hrudníku při srdeční zástavě není nezvládnutelný olympijský desetiboj pro vysportované atlety, ale jednoduchá a mechanická opakující se činnost. Také jsme naše seniory naučili, že prevence nemocí je mnohdy účinnější, než samotná léčba.

Podařilo se nám vyvrátit několik mýtů, které kolují mezi lidmi, a nahradit je čerstvými informacemi.

Závěrečnou maturitu –  cvičný zásah s pěti stanovišťmi, kde si posluchači vyzkoušeli nově získané znalosti a praktické dovednosti – zvládli všichni na výbornou.

Jak se nám podařilo zaujmout dospělé lidi? Řekla bych, že s drobnými modifikacemi stejně, jako žáky a studenty. Že principy výuky, které stavíme na praktickém nácviku a jednoduchém vysvětlení teorie, mají uplatnění napříč všemi věkovými kategoriemi.

Na závěr bych ráda poděkovala našim členům za to, že si v nabitém programu našli čas a nadšení, a Ústavu sociálního a posudkového lékařství za důvěru nám vloženou.

Tenhle článek pro vás sepsala: Eva Pešková

Soutěž Odvážných Středoškoláků 2018

S.O.S. není jenom zkratka nouzového signálu, který se dá snadno poslat v  Morseově abecedě. Je to taky zkratka pro Soutěž Odvážných Středoškoláků, kterou pořádají dobrovolníci ze spolku Life Saving Support. Letos jsme pro dvanáct soutěžních dvojic připravili jedenáct modelových situací. A protože se každý rok snažíme soutěž inovovat, mohli si účastníci vyzkoušet i komunikaci se sebevrahem, který chce skočit z okna, ošetření novorozeněte, které nedýchá po snědení křupky, nebo zásah u dvou bezdomovců, které se aktivní kolemjdoucí snažila za každou cenu zachraňovat. Mimo novinky jsme pro účastníky připravili i kardiopulmonální resuscitaci, babičku v kavárně, která dostala cévní mozkovou příhodu, nebo uklízečku, která dostala záchvat křečí.

Za sebe bych hrozně chtěla pochválit naše figuranty, kteří pro soutěžící hráli zmatené, plačící, v šoku, agresivní, neodbytné a všechny další možné role, jen aby pro ně připravili co nejlepší atmosféru celé situace. Tak si to představte. Stanoviště č. 5 s názvem Nedráždi hada bosou nohou. Prvotní informace jsou kusé, pouze takové že se nacházíte na koleji, před společnou koupelnou. Odkud slyšíte jen hluk a křik. Dveře se najednou otevřou. Za nimi spatříte ženu, která je od krve a v ruce třímá velký kuchyňský nuž. Nekomunikuje, jen sedí a dívá se někam daleko za vás. Když konečně dorazí policie a paní zpacifikuje, můžete dovnitř za zraněnými. Na malém prostoru pánského záchodu nacházíte dvě osoby. Žena silně krvácí z ruky a nekomunikuje, muž je spavý, ale při vědomý a pořezaný na různých částech těla. I s takovým úkolem se museli účastníci poprat. A zvládli to na výbornou. Celou soutěž ale nejlépe zvládl tým ze Střední zdravotnické školy v Plzni.

A co se mi na tomhle typu soutěže líbí nejvíc? Že většinou nevyhrávají ti s největšími vědomostmi, ale ti, kteří jsou nejvíc sehraní, myslí hlavou a nebojí se být k figurantům empatičtí. I proto jsme letos nově udělili cenu figurantů, kterou vyhrál tým z Gymnázia Luďka Pika.

TJ.