Důkazem toho, že náš spolek Life saving support je pro nás spíše životním stylem, než pouhým kroužkem urgentní medicíny, je skutečnost, že jsme 22. – 24. 3. uspořádali historicky první LSS víkend. Nebylo to poprvé, co nás obdobná idea napadla, jen jsme ji tentokrát opravdu realizovali. Ale nechat si ujít takovou příležitost udělat si celý víkend zachraňování jen pro sebe? To není náš styl. Útočiště jsme našli v horské chatě Šumava v Hojsově stráži, uprostřed lesů a kopců s výhledem na krásnou šumavskou přírodu.
Akce rozhodně nebyla jenom studentským srazem a, přestože nás společně strávený čas sblížil ještě více než dříve, rozhodně jsme se sem nepřijeli jenom tak rekreovat a chytat bronz na sluníčku. Celý víkend byl pojatý jako taková 48 hodinová směna v rámci výjezdové základny zdravotnické záchranné služby.
Bylo nás 9 týmů, každý tým tvořil jeden začátečník a jeden pokročilý, záchranář a nebo medik, vždy žena a muž. Náš parťák se stal naším dvojčetem na celý zbytek víkendu. Tak, jako ve skutečnosti, i my jsme museli číhat na telefonu ve dne v noci, aby nám neuniklo volání o pomoc. To obnášelo být dostupnými v jakémkoliv čase a při jakékoliv činnosti. Ať už jsme právě snídali, hráli karty, zpívali, byli na záchodě, sprchovali se, nebo usínali na každém dostupném povrchu (to se stávalo velmi často), zákon zvonícího telefonu zněl jasně. Příchozí hovor znamenal okamžitý nástup do služby. Nandat rukavice, popadnout desky se záznamy a vyráželo se. Ostatním skupinám se většinou ulevilo, že se ještě mohou dospat/dojíst/osprchovat se. Ne však na dlouhou dobu. Na každý tým jednou došlo. I když upřímně každý z nás se vnitřně těšil, co za překážku ho čeká. Mluvit o zásazích však bylo tabu, nikdo si nepřál přijít o překvapení, kdy nikdy nevíš, do čeho jdeš. Se „spoilováním“ by odešel veškerý adrenalin.
Stanoviště/zásahy pro nás vytvářeli starší členové, kteří nám zároveň dělali i figuranty a rozhodčí. Rozhodcovat také přijeli hotoví lékaři a záchranáři ze ZZS Pk a z FN Plzeň, kterým tímto ještě jednou moc děkujeme za předané zkušenosti. Před zásahem, jak už tomu tak i v reálném životě bývá, jsme se dozvěděli jen střípek toho, co bude následovat. Krátký popis situace od dispečinku a klasifikace výzvy. Nic víc, nic míň. Situace pak byla mnohdy opravdovým oříškem. Nakonec nám došlo, že jde stejně nejvíce o to, co si s sebou neseme v hlavě, o naší intuici, i o důvěru v parťáka, kterého máme vedle sebe. Museli jsme si prostě umět poradit. U každého výjezdu je nejdůležitější rychlá reakce, protože hrajeme o každou minutu. Naše pacienty totiž nezajímá, že si nejdřív musíme srovnat správný postup a pak i jej bezchybně aplikovat, zatímco nám mezitím vesele krvácejí. Stejně tak musíme vědět, jak odebrat anamnézu, protože každá indicie je pro nás cenná a může rozhodovat o přežití, zvlášť pokud jde o léky a alergie. Dostat totiž z babičky, jakýže červený nebo modrý prášeček si na ten svůj vysoký tlak bere, mnohdy zabere více času, než celkové řešení problému.
Po ukončení zásahu nám rozhodčí vždy vysvětlili, jak se co mělo dělat správně a za co bychom v reálném životě dostali pěkně za uši. Tímto děkujeme za jejich trpělivost, protože za některé věci, které se nám během zásahu povedly vymyslet, jsme často měli chuť lehnout si tam hned vedle pacienta. Nutno však dodat, že o tom právě tyto simulace jsou. Jak jinak se vyvarovat chybám v budoucnosti, než se poučit z těch, které uděláme teď, kdy si „jenom“ hrajeme?
Pokud jde o konkrétní zásahy, které jsme na víkendu zažili, většina z nich byly situace, které se ve skutečnosti opravdu staly. Nešlo tedy o žádné sci-fi. Hned první den nás čekala práce na dispečinku. Pacient, který nechtěl přestat zvracet a pán s infarktem, ke kterému jsme se téměř nemohli dostat kvůli obrovskému psovi, který ho hlídal. Celkem zajímavý začátek, nemyslíte? Figuranti se na nás a tedy hlavně na našem psychickém zdraví pořádně vyřádili. Pokaždé, když jsme zvládli jedno stanoviště a sepsali si zprávu o výjezdu (neboli parere), cítili jsme se jako králové. To jsme ale netušili, co za úkol nás v noci čeká.
Na LSS si často zkoušíme, jak se chovat při hromadných neštěstí a ani LSS víkend nebyl výjimkou. Tentokrát nám rozhodčí připravili v noci část lesa, která se zanedlouho proměnila v místo plné kulhajících a naříkajících, kteří přežili (nebo taky ne), řádění maniaka s nožem. Všechno bylo samozřejmě jen jako, avšak z některých scén a hereckých výkonů nám všem běhal mráz po zádech. Kdyby na nás takto večer narazil nějaký domorodec, myslím, že bychom měli postaráno o opravdový zásah.
Takto si hrát nám vydrželo skoro do ranních hodin, kdy jsme jako mouchy popadali každý do své (ne moc často využívané) postele. Jaký šok to pro nás byl, když ani ne po hodince spánku přišel každému telefonát, že se má okamžitě obléct a vyrazit na další zásah. A jak hořkosladké bylo zjištění, že šlo pouze o planý poplach, kdy jsme měli dokázat, že se dokážeme rychle připravit za každé situace. Chtělo se nám v tu chvíli plakat i vraždit, bohužel jsme však museli na vlastní kůži poznat, že i takové věci se v reálu dějí.
V sobotu a v neděli se pokračovalo s traumaty, popáleninami, rozšířenou resuscitací, porodem a dalšími obtížnými situacemi. Zažili jsme také pár kurióznějších případů, třeba když nás při zásahu u V.I.P osoby obletovali otravní fotografové. Po probdělé noci jsme si ráno nedokázali představit, že bychom byli schopni chodit, natož myslet. Nová překážka nám ale vlila adrenalin do žil, i když po každém zásahu ani jeden z nás neměl daleko usnout kdekoliv, kde se dalo. I tak jsme ale mimo akci nejvíce času trávili všichni spolu, hráli turnaje v prší, dopovali se kafem, vytáhla se kytara a zpívalo se jako u táboráku. Atmosféra, kterou by si každý v budoucí práci přál mít.
Celý víkend utekl tak rychle, jako roztok fýzáku podaný přetlakem do zelené kanyly. Na konci nepřišlo vyhlašování soutěže, žádný z nás to nedělal pro cenu. Výhrou jsou pro nás hlavně zkušenosti, které jinde nezískáme, ani kdybychom proseděli celé dny nad učebnicemi. Přestože byl každý z nás k smrti unaven a před sebou měl další dlouhý týden ve škole, nikdo nelitoval, že se účastnil.
LSS je totiž místo, kde opravdu stojí za to být a kde jsou lidi a přátelé, které jen tak nepotkáš. Přátelé, kteří tě naučí mnoha věcem a podrží i v extrémních situacích, třeba když ti pod rukama krvácí člověk. A takovým lidem stojí za to věnovat svůj čas.
Na konec se hodí už jenom otázka: kdy vyrážíme zas?
Nela Tollingerová, Jarda Pokorný
[foogallery id=”697″]
